Přírodovědci, kteří změnili svět Profesor František Vejdovský stál více než 40 let v čele československé zoologie.V r. 1872 se dal zapsat na filosofickou fakultu tehdy ještě nerozdělené Karlo-Ferdinandovy univerzity. Chodil na přednášky prof. Dr. Antonína Friče, který jako kustod zoologických a paleontologickcýh sbírek zval posluchače do muzea, aby mu pomáhali při shromažďování přírodnin a jejich pořádání. V této době začal také psát do Vesmíru, který vydával Frič.
R. 1876 promoval Vejdovský na doktora filosofie, krátkou dobu pak působil jako Fričův asistent v muzeu a z jeho popudu se začal zabývat našimi červy, máloštětinatci (Oligochaeta). V krátké době dosáhl pozoruhodných výsledků a v r. 1877, tedy jako 28 letý, byl habilitován Fričem na české technice, kde mu Frič ponechal honorovanou docenturu, jíž zastával Vejdovský následujících třicet let. V r. 1879 se habilitoval i na univerzitě pro obor zoologie a srovnávací anatomie, jeho habilitační prací byla monografie roupic.
Po rozdělení univerzity na českou a německou přešel Vejdovský v r. 1882 na českou jako její soukromý docent. Vzhledem k tísnivým prostorovým podmínkám bylo tehdy nutno vědecky pracovat v bytě. Jako vědecké nástroje tehdy sloužil mikroskop (se kterým by se dnes nespokojili ani studenti), několik reagencií, několik barviv a nádoby na kultury. Přesto vydal Vejdovský v té době několik velmi hodnotných prací, zejména „Systém und Morphologie der Oligochaeten“, kde shrnuje výsledky prací svých předchůdců a především podává výsledky vlastního bádání na základě pozorování živých kroužkovců a podle jejich řezů pořízených břitvou.
V r. 1886 objevil centrum buněčného dělení. V témže roce popsal nový kmen vodních živočichů – strunovců (Nematomorpha). V r. 1888 vydal první českou učebnici všeobecné zoologie. V letech 1889 – 1893 byl jeho asistentem a demonstrátorem i Jiří Janda, pozdější zakladatel pražské zoologické zahrady.
V r. 1892 byl Vejdovský jmenován řádným profesorem (srovnávací anatomie a embryologie) a dostal samostatný ústav pro zoologii a srovnávací anatomii v „Kaulichově domě“ na Karlově náměstí. Od té doby mohl vědecky pracovat v ústavu, kde měl svoji malou pracovnu. Záhy však prostory budovy nestačily, takže se r. 1893 ústav přestěhoval do Lazarské ulice, kde sídlil až do r. 1910, kdy byla vystavěna nová budova „U Karlova“. Tam Vejdovský pracoval až do svého odchodu do důchodu v r. 1920 ve věku 70 let. Zoologický ústav byl pak veden jeho asistentem prof. Dr. A. Mrázkem. Za jeho vedení vybudovali si zde akvaristé z „Prvého spolku přátel akvarií a terarií v Praze“ první pražské veřejné akvárium. Jen pro úplnost – r. 1945 byla zoologická pracoviště univerzity přestěhována do Viničné ulice 7, kde sídlí dodnes.
Prof. Vejdovský pracoval v nejrůznějších oblastech zoologie, pouze měkkýši, hmyz a obratlovci (mimo pozorování o tření a vývoji mihule po tření) zůstali stranou jeho zájmu. Nejvíce prací věnoval máloštětinatým červům. Zabýval se zprvu jejich faunistikou, později však i systematikou, anatomií, morfologií i embryologií. Značnou pozornost věnoval i ploštěnkám, strunovcům, blešivcům, parazitickým buchankám, štírům, sladkovodním houbám a prvokům.
V sedmdesátých letech devatenáctého století se Vejdovský ujal průzkumu pražských studní a velmi přispěl k poznání studniční fauny (jako jeden z prvních v Evropě – stal se vzorem i pro badatele v okolních státech). Při průzkumu studní objevil mimo jiné i pozoruhodného drobného korýše bezkrunýřku slepou (Bathynella natans), považovanou za dávno vyhynulou příbuznou stále žijícího druhu žijícího v povrchových chladných potocích Tasmánie. Následovala dodnes často citovaná ostudná kauza, kdy byla po ztrátě jednoho ze dvou exemplářů bathynelly (a Vejdovského neochotě dát poslední exemplář z ruky) její existence popřena jeho odpůrci a vyvrcholila vydáním smutečního parte o úmrtí a pohřbu bathynelly, jehož autory byli zoolog MUDr. Babor a botanik Karel Polák. K této situaci nepochybně přispěla i vzrůstající nevraživost mezi Vejdovským a Fričem a Vejdovského seběvědomá, často až útočná povaha. Nakonec se Vejdovský ještě za svého života dočkal satisfakce, když r. 1915 nalezl prof. Chappius u Basileje v opuštěné studni značné množství bathynell. Tím se potvrdila existence této živé fosílie patříci taxonomicky do skupiny staré kolem 400 miliónů let.
Kromě značné práce vědecké a publikační vychoval Vejdovský vedle prof. Mrázka řadu dalších zoologů, např. Schäfernu, Komárka či Sekeru.
Jeho přínos shrnul prof. Hrabě: „Nemohu souhlasit se způsobem, jakým se vyjadřoval v německých časopisech o pracích Fričovy školy. Kriticky nutno posuzovat i mnohá jiná tvrzení a pozorování Vejdovského. Ovšem některé ty omyly a nedopatření nikterak nezmenšují genia tohoto učence a nesnižují jeho velké zásluhy o rozvoj nejen české, ale i světové zoologie.“
Zemřel 4. prosince 1939 v Praze ve věku 90 let.
Zdroj: wikipedia.cz
Oliva, O. 1969. Vzpomínka na profesora Dr. Františka Vejdovského, AT XII/5
www.aquabooks.cz