Křečci ze Sonorské pouště mají zvláštní zvyk: občas zakloní hlavu a „zavyjí“ na Měsíc. Ještě pozoruhodnější je ale jejich schopnost odolávat jedu své oblíbené kořisti.Křeček prérijový (Onychomys torridus) je masožravý myšovitý hlodavec z Mexika a jihozápadu Spojených států. Za potravou vychází v noci a loví vše, co se namane: hmyz, pavouky, jiné hlodavce a dokonce i jedovaté štíry druhu Centruroides sculpturatus. Štír však nedá svůj život lehce a hladový křeček obvykle utrží jedovaté bodnutí přímo do čenichu. Pro jiné savce by to byl velmi nepříjemný zážitek, ale křečci prérijoví jako by bolest téměř nevnímali.
Biologové z Houstonské státní univerzity vstříkli malé množství štířího jedu do tlapek křečků prérijových a obyčejných laboratorních myší. Na bolest v tlapkách hlodavci reagují jejich olizováním. U křečků byla tato odpověď slabá, zatímco myši si tlapky olizovaly dlouho a intenzivně. Vědci pak zkoumali, jak jed účinkuje na samotné nervové buňky. U myší se navázal na jednu podjednotku sodíkového kanálu a vyvolal tak bolestivý pocit. U křečků však k tomu nedošlo, protože jiná podjednotka stejného kanálu je mutovaná a brání přenosu signálu. Pravděpodobně jde o adaptaci, která se vyvinula v odpovědi na jedovatou kořist.
Zdroj: Society for Integrative and Comparative Biology, NewScientist
Ilustrační foto: Štefan Čambal, VIVARISTA.sk