Článok prebratý zo serveru www.vivarista.sk


Purkyně Jan Evangelista (1787 – 1869)

Článok zo sekcie Žabčonoviny

obrázokPřírodovědci, kteří změnili svět Jan Evangelista Purkyně (18. prosince 1787 Libochovice (zámek) – 28. července 1869 Praha) byl český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof; otec malíře Karla Purkyně. Svým příspěvkem o živočišných tkáních složených z buněk s jádry (v Karolinu roku 1837) se stal jedním ze spoluzakladatelů cytologie.

Životopis
Otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově),ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě.

Busta Jana Evangelisty Purkyně v LibochovicíchPro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu Goethovu, který také studoval proces vidění, byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi.

Tam roku 1832 získal výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život.

Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové, z nichž vynikl malíř Karel; tam také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů.

V práci O spánku, snech a stavech příbuzných z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864-1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky - antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti.

Busta J. E. Purkyně na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v PrazeRoku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu.

Purkyně se snažil přetvořit Museum království Českého na výchovní a vědecký ústav s cílem založit národní akademii věd. Navíc, roku 1853 založil časopis Živa. Časopis, který vychází dodnes v nakladatelství Academia Praha.

Purkyněho lze považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru.

V Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském Slavíně.

Purkyňovo jméno nesla v letech 1960-1990 brněnská univerzita (dnes fungující opět pod původním názvem Masarykova univerzita). Roku 1991 vznikla pod názvem Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem přejmenováním někdejší Pedagogické fakulty nová česká univerzita. Později byla rozšířena, dnes má sedm fakult. Purkyňovo jméno nese také Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně

Básnické dílo
Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě (v mládí měl dokonce v úmyslu se stát výlučně spisovatelem, doloženě se několikrát v mládí podepsal J. Purkyně, Dichter), jeho básně a básnické překlady vyšly v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů v roce 1968. Za svého života publikoval spíše jen v časopisech a dnes je jeho básnická tvorba (převažuje reflexivní a příležitostná lyrika, básně oslavující pantheistický pohled na svět, popisná lyrika po vzoru M. Z. Poláka a také satirické epigramy makarónským veršem, který Purkyně nazýval hybridka - hybrid dvou jazyků) v podstatě zapomenuta. Okrajově se věnoval také básnické tvorbě pro děti pod vlivem Františka Douchy.

Byl ale významným překladatelem poesie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Jako vůbec první přeložil do češtiny Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa (z překladu byl ale za jeho života publikován jen první zpěv). Napsal také autobiografické spisy a slavistické práce. Velkou překážkou ve vnímání jeho textů, ať původních či přeložených pro moderního čtenáře, je hojné užívání mnohdy velmi nepřirozených neologismů a podivných slovních tvarů, v původní i přeložené tvorbě využívá zejména časoměrný verš, který již česká poesie nevyužívá. Purkyně o této vadě věděl a proto za svého života publikoval jen několik svých básní v časopisech; většina jeho básnické tvorby proto stále zůstává v rukopise. Jeho překlady z Friedricha Schillera nicméně zůstaly až do konce 19. století nepřekonány.

J.E. Purkyně byl a i je nejvýznamnějším biologem 19. století.

Zdroj:
Okáli: Slávni biológovia, Mladé letá, Bratislava, 1978
http://cs.wikipedia.org/, upravené



Šéfredaktor | 27.3.2010 12:35 | 0 komentárov | 1852x


Dátum: 15.7.2018 21:24:19
URL článku: http://www.vivarista.sk/m/clanky/1431