Lovec kaktusů: Alberto Vojtěch Frič
Přírodovědci, kteří změnili svět
Alberto Vojtěch Frič (*8. 9. 1882, Praha – †4. 12. 1944, Praha)Odborník světového formátu, pokládán za největšího soudobého znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů a postupně shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby (ta bohužel umrzla během druhé světové války, neboť se mu nepodařilo sehnat dost topiva pro vytápění skleníku - Frič se poté rozhodl založit novou, z kaktusů, které si sám sesbírá), cestovatel, botanik, etnograf, spisovatel... i to byl A.V. Frič.
Přírodní vědy zajímaly A.V.Friče již od dětství. Navzdory přání rodičů odjel již jako devatenáctiletý v roce 1901 do Jižní Ameriky. Jeho první cestu mu zčásti zaplatil otec v naději, že cesta syna vyléčí z podobných zájmů a ten se pak bude ochotně věnovat studiu práv, jak by si otec přál. Cesta do Brazílie ale naopak v mladém Fričovi rozpoutala vášeň nejen pro studium tropických rostlin, ale i pro objevování nových světů a domorodých obyvatel.
Frič se narodil v rodině právníka a náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče. Již od mládí vykazoval výjimečné nadání v přírodovědných oborech, které ho zajímaly. Jako malý kluk si přinesl domů kaktus Echinopsis eyriesii, původně jen jako rekvizitu pro pomstu na strážníkovi, který ho vždycky šacoval, zda nepřenáší vejce bez zaplacení patřičných poplatků. Nalézt po hmatu velmi pichlavý kaktus byla pro strážníka velmi bolestivá zkušenost a kaktus tak splnil svůj účel, byl tedy dán na okno a dlouhou dobu ponecháván bez povšimnutí. Posléze však vykvetl a to upoutalo Fričovu pozornost. Sám o tom později napsal: „Z tak neforemné, nevzhledné rostliny, která mohla mít pro mne význam jenom potud, pokud sloužila mi za nástroj odplaty, vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal…“ Nově objevený svět Friče nadchnul. V 15 letech již byl považován za jednoho z největších znalců kaktusů ve střední Evropě a odborníci evropského formátu mu zasílali žádosti o konzultace při jejich určování a zvali jej na vědecké konference.
Již při své druhé cestě do Jižní Ameriky poznal indiány kmene Pilagá,Chamacoco, Toba, Karaim, Angaité a Bororo. Žil s nimi téměř po dva roky, studoval jejich zvyky a objevil i primitivní obrázkové písmo kmene Angaitů. Do své vlasti pak přivezl tisíce unikátních snímků, sestavil slovníky domorodých jazyků a předměty které přivezl jsou dnes uloženy v mnoha světových muzeích.
Z třetí cesty do Ameriky si Frič roku 1908 přivezl indiána Čerwuiše. Hlavním důvodem byl fakt, že Čerwuiš stejně jako ostaní lidé z kmene Chamacoco (Čamakoko) trpěl záhadnou nemocí, kterou v Jižní Americe neuměli vyléčit. Původcem neznámé choroby se nakonec ukázali střevní parazité (konkrétně měchovec Ancylostoma duodenale) a k léčbě stačilo použít silné projímadlo.
Roku 1909 dopravil Frič Čerwiuše s patřičnými léky zpět ke kmenu Chamacoco v severní části Gran Chaca v Paraguayi. Čerwuis po návratu z Evropy sice pomohl k vyléčení kmene, ale díky historkám které vyprávěl byl prohlášen za kacíře, upadl v nemilost a byl vyhnán od svého kmene. Svět který popisoval byl příliš vzdálen od zažitých představ svého kmene. Najednou se stal cizincem nejen v Evropě, ale i ve své vlasti.
Ameriku navštívil Frič celkem osmkrát. Jeho cesty narušila první světová válka, během které byl díky zranění zproštěn vojenské povinnosti a pobýval ve své vile na Božínce. Ve Fričově pracovně na Božínce prý visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich.
V roce 2000 se čeští filmaři vypravili po stopách hrdiny Fričovy knihy Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Navštívili kmen Chamacoco v Paraquay. Jaké bylo jejich překvapení když objevili žijící dceru A.V.Friče Hermínu a rozsáhlé příbuzenstvo hlásící se k českým kořenům. Téměř po sto letech bylo odhaleno, že dívka z obrazu ve Fričově pracovně byla také jeho první indiánskou ženou a jejich dcera Hermína se prý dožila tak vysokého věku proto, že stále čekala až ji najdou její čeští příbuzní. Tak se také stalo. V roce 2002 a 2005 se osobně v Paraguayi setkali Yvonna a Pavel Fričovi s Hermínou i její rozvětvenou rodinou, která čítá na 200 lidí. Samotné Hermíně bylo v té době sto let a podobou připomínala svého otce. Hermína zemřela v březnu 2009 a ještě za svého života se dočkala významné pomoci od svých nově nalezených příbuzných, kteří prostřednictvím občanského sdružení Checomacoco pomohli překonat existenční problémy kmene Chamacoco.
Svou českou rodinu A.V. Frič založil po návratu ze své 5. cesty když se oženil s Dragou Janáčkovou a v roce 1922 se jim narodil syn Ivan. Jeho vnuk Pavel Frič s manželkou Yvonnou se kromě pomoci svým indiánským příbuzným snaží zvýšit povědomí o A. V. Fričovi v Čechách. Ve své rodné zemi byl A.V. Frič sice uznáván jako kaktusář, jako znalec indiánů a etnograf byl ale více ceněn v zahraničí. V zahraničí také skončila většina jeho sbírek, v našem Náprstkově muzeu je k vidění jen malá část. A.V.Frič působil krátce také jako oficiální pověřenec československé vlády v Brazílii. Pro diplomatickou kariéru se však nehodil, byl zvyklý říkat věci přímo. Naposled navštívil Jižní Ameriku v roce 1932. Po ukončení svých výprav se zabýval jednak pěstěním kaktusů, jednak šlechtěním a křížením exotických plodin a rostlin, v čemž dosáhl mimořádných úspěchů. Předpokládal, že objevy, které by mohly být okamžitě využity, předá po skončení 2. světové války jako dar svobodné Československé republice, čehož se nedožil.
V roce 1944 se škrábl o hřebík u králíkárny a onemocněl tetanem. Diagnózu si správně stanovil sám. Navrhoval lékařům, aby mu v rámci léčby aplikovali kurare (indiáni je proti tetanu podle něj relativně úspěšně používali), ale lékaři takovou léčbu odmítli. Přesto se Frič během své nemoci a umírání snažil lékařům pomáhat a pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě. Zemřel v prosinci 1944, krátce po vydání své nejlepší knížky Indiáni Jižní Ameriky.
Kaktusy pojmenované dle Friče
Echinopsis fricii
Gymnocalycium fricianum
Lophophora fricii
Malacocarpus fricii
Parodia friciana
Cleiostocactus straussii var. fricii
Bibliografie
Bylo, jest a bude, Praha 1918
Cihly, Přerov 1918
Zákon pralesa, Praha 1921
Mezi indiány, A. Koníček, Praha 1918
Kalera Marsal, vlastním nákladem D. Fričové, Praha 1921
Kaktusy sukkulenty a jejich pěstění (spolu s J. Seidlem), Praha 1924
O kaktech a jejich narkotických účincích, Sfinx, Praha 1924 (2. přeprac. vydání DharmaGaia–Maťa–Titanic– Pisces, Praha 1995)
Kaktusová příloha Život v přírodě (spolu s J. Seidlem), Praha 1925
Strýček Indián, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (9., přepracované vydání Titanic– Madagaskar, Praha 1994)
Dlouhý lovec, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (7., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)
Abablehnung (spolu s Kurtem Kreuzingerem), Praha 1935
Indiáni Jižní Ameriky, Novina, Praha 1943, Mladá fronta, Praha 1957, přepracované a rozšířené vydání Orbis, Praha 1977
Hadí ostrov, Toužimský a Moravec, Praha 1947 (6., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)
„Červíček aneb Indiánský lovec objevuje Evropu“, Titanic–Global, Praha 1993; Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu“, Titanic, Praha 2000 (2., rozšířené vydání)
Svět kaktusů podle Friče, lexikon kaktusů v zahradnickém a ovocnicko-vinařském slovníku naučném,1931 - 1942, reprint sestavil Matis, Dráb, 1994
Pro děti
Cihly, Přerov 1918
Zákon pralesa, Praha 1921
Mezi indiány, A. Koníček, Praha 1918
Strýček Indián, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (9., přepracované vydání Titanic– Madagaskar, Praha 1994)
Dlouhý lovec, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (7., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)
Hadí ostrov, Toužimský a Moravec, Praha 1947 (6., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)
Životopis
K. Crkal, Lovec kaktusů, Academia, Praga, 1983
| Vytlačiť článok |
Šéfredaktor | 17.7.2010 22:28 | 0 komentárov | 5845x
